Jdu klanět se Ti k jeslím

1. Jdu klanět se Ti k jeslím sám, můj Pane, Dárce žití, a nesu Ti, cos daroval, číms naplnil mé bytí: své srdce, duši, tělo, krev, svou mysl, sílu, ducha, zpěv, vším ctím Tě, děkuji Ti. 2. Dřív nežli jsem se narodil, Tys pro mne přišel dávno a za své ho mě prohlásil, než mi co bylo známo. Když já jsem ještě ne dýchal, Tys dávno za mnou, Pane, stál a myslils na mé blaho. 3. Když jsem byl spoután v temnosti, tvé světlo zazářilo, mně ubohému v hojnosti mír, pokoj připravilo. V mém srdci radost probouzíš, Ty Slunce, které věčně bdíš a konáš slavné dílo. 4. Zde u tvých jeslí chtěl bych rád být, Pane, bez přestání, tu neměl bych se čeho bát, tvá láska neporaní. Chtěl bych Tě věčně uctívat, mé nitro bylo by tvůj hrad, kde se Ti všecko klaní. 5. Žít ve světě však znamená mít mnohdy hořké chvíle, vždyť propast je tu bezedná, jež pozřít chce tvé milé. Ty ale srdce potěšíš, své přátelství mi nabízíš a snímáš moje břímě. 6. Má jesle sbité z hrubých dřev Král králů zneuctěný, je domovem mu prostý chlév, kde zlato, šarlat není. Jen jesle, slámu, plenky máš kdo hledal by Tě, Pane náš, v tak velkém ponížení? 7. Pryč dejte seno, slámu, chlév, chci přinést náruč kvítí, ať vynikne ten vzácný zjev, můj Klenot ať se třpytí! Nechť růže jeho ložem jsou a vůně zahrad zavanou, kde Světlo světa svítí! 8. Nic nedbáš na to, co chce svět a v čem se tělo zhlíží. Tys při šel za nás vytrpět trest na golgotském kříži. Jdeš vydobýt nám nový věk, když snášíš zaslepený vztek, tvá oběť viny smíří. 9. Buď stálým hostem v srdci mém, můj drahý Spasiteli, ať kořím se Ti den co den a náležím Ti celý. Tvé jesle jsou mi zárukou, že myslíš na mne láskou svou, že povedeš mě k cíli.