Komu Pán Bůh veselého

1. Komu Pán Bůh veselého ducha ráčil popřáti, že netrápí srdce svého, než můž vždy vesel býti. Ten převeliké milosti došel od Boha svého, na což i já v své žalosti vzpomínám dne každého. 2. Srdce mé někdy radostí též naplněno bylo, nyní plné je žalosti a veselí pozbylo. Zármutkem jsem obklíčený, nevím nic o radosti, neučiníli Bůh změny, musím zhynout teskností. 3. Chodím smuten dne každého a uvadlo srdce mé; a od hlasu lkání mého přischly kosti k kůži mé, tak že jsem i chleba svého jísti již zapomenul. Tebe prosím, Boha svého, bys mne k sobě přivinul. 4. Sen od očí mých odchází, trápí mne má myšlení, až i na zdraví mi schází, pro tesknost a kvílení. Zachvátil mne zlý čas nyní, jehož jsem se nenadál. Ó, by můj Bůh bez prodlení svou milost mi zase dal! 5. Neopouštěj mne, Bože můj, v mé nynější úzkosti, a ode mne se nevzdaluj, než potěš mne v rychlosti. Přispěj k mému spomožení v tomto nebezpečenství, vytrhni mne ze soužení pro své milosrdenství. 6. Ó, má duše, upokoj se, přestaň víc naříkati, spíše Bohu svému svěř se a hleď v Něho doufati. On věřícího žádného nikdy jest nezanechal, proto povinnost každého, aby na Něj spoléhal. 7. Věřím, že i mne, Bože můj, neopustíš v úzkosti, ukážeš mi obličej svůj, zprostíš zdejší těžkosti. Ach, Bože, pro Syna svého, račiž to učiniti tak, abych času každého mohl Tě velebiti.