Své štěstí v Bohu ustavím

1. Své štěstí v Bohu ustavím, ne na svém marném zdáni; On Otcem mým je, dobře vím, a před vším zlým mě chrání, On řídí svět a ráčí bdět, a každého dne nová mě milost jeho chová. 2. On od věčnosti věděl již, co prospívá mně, škodí; mé určil štěstí, moji tíž a podpírá mě, vodí. Proč bych se bál? Vždyť každý žal se vírou v Spasitele dá přemoci vždy cele. 3. Zná tužby mé Bůh laskavý, zná všecka moje přání, a nedáli jich, dobře ví, proč splnění jich brání. Je nejlíp jít, jak ráčí chtít, svých dítek věrně chráně; nuž, vždy dle vůle Páně! 4. Zda nerušené štěstí snést se obtížněji nedá, než jíti poutí temných cest, z nichž duše výhled hledá? Z všech žalostí smrt vyprostí, a sláva, čest i jmění se nade hrobem změní. 5. Co pravé štěstí duši dá, Bůh neodepře dáti; ne vše, co člověk uhlídá, lze vskutku štěstím zváti. Kdo Božích cest vždy dbalý jest a zlého svědom není, i kříž si v dobro změní. 6. Co všeho žití nádhera? Jak záhy po ní veta! A jako vánek večera, tak mine žalost světa. Bůh je náš hrad, nás skryje rád. Nuž, Jemu, Pomocníku, zapějme píseň díků!