Jezu, tvé hluboké rány

1. Jezu, tvé hluboké rány, tvé hrozné umučení; tvé až do smrti soužení buď mi ku potěšení; mámli v mysli co zlého, ó vlejž do srdce mého, bych na tvou smrt pamatoval a s hříchy nic nežertoval. 2. Památka tvých utrpení nechť mi dodává moci zlých žádostí k potupení, bych moh’ tělo přemoci; i když v smutku duše má jsouc, choulostivě se má, nechť víry mé k posilnění představím si tvé trýznění! 3. Když svět chce srdce mé svodit na cestu nepravosti a vnada hříchů lahodit, připomeň mi těžkosti a muky tvé náramné, které snášels i za mne, abych silen v nábožnosti / zaháněl zlé náklonnosti. 4. Dejž mi při všem, což mne rmoutí, z tvých muk uspokojení; při každém jich vzpomenutí nechť mám nové těšení. Když srdce vin svých želí, tvá smrt mne obveselí; neb když jsi smrt kříže vystál, tu útěchu i mně získal. 5. V Tobě skládám své doufání, Jezu, mé utěšení. Ty mne zbavíš strachování smrti, škodná že není. Mé spasení je jisté u Tebe, Jezu Kriste, Ty mně z milosti srdečné dáš s Tebou bydlení věčné. 6. Když naději té radosti v svém srdci míti mohu, tedy i všecky úzkosti boje smrti přemohu. Když stánek můj zboří se, srdce mé nezhrozí se; potěšen jsa skrz tvé rány, šťastně projdu smrti brány.