Z hlubokosti volám k tobě, slyš, Bože, křik (Žalm 130, Z hlubokosti volám k tobě)

1. Z hlubokosti volám k tobě, slyš, Bože, křik smutného, nakloň uší svých v mé mdlobě k hlasu vzdychání mého! Budešli míti jen zření na hříchy a provinění, kdo před tebou obstojí? 2. U tebe jest však z milosti všech hříchů odpuštění, marné jsou naše hodnosti i v nejlepším dychtění. Žádný nemůž se chlubiti, všichni se musejí báti, milosti žádajíce. 3. I já se k Bohu utíkám a ne k svým zasloužením, srdce mé nehledí nikam než k jeho potěšením, která v jeho slovu vidím. Jimi se těším i řídím a jich se spustit nechci. 4. Když nutno dlít i do noci a opět až do rána, však vždy bude božské moci naděje má oddána. Tak, duchovní Izraeli, zrozen z Boha, buď vždy vřelý ve své důvěře v Pána. 5. Je­‑li při nás mnoho zlého, u Boha víc milosti, nemá konce ruka jeho k uzdravení hříšnosti. On jest pastýř ten výborný, u něhož sluha pokorný dojde všech vin zproštění.