Text
1. Kdo podá své dlaně
pro ruce směřující ze tmy
a cokoli se stane,
tak ponese svůj díl?
Kdo vykouzlí úsvit
po noci plné bludů,
kdo na straně světla
risk nebýt jediný, kdo zbyl?
Kdo jen dá ti blízkost
pro odloučený duše
vzdálenější nežli hvězdy
co pohasínaj tmou?
Kdo jen dá ti lítost
pro svědomí, co zvadla,
kdo jen dá ti srdce
pro cestu dalekou?
Zpět do Božího ráje,
kam cesta zarostlá je.
2. Kdo jen ochrání tě
jako svoje dítě
až šelmy svoje sítě
za tmy budou klást?
Kdo jen pohladí tě
jak matka svoje dítě,
až trny poraní tě,
kdo utiší tvůj pláč?
Kdo nedovolí stvůrám,
co nedorostly v lidi,
aby zadupaly v bahně
veškerý tvůj cit?
Kdo nenechá tě zmírat,
když padnou Boží řády
u všech, kteří stěží
budou hledat cestu zpět?
Zpět do Božího ráje,
kam cesta zarostlá je.
R: Dál lidé jako slepí chodí
a zlo se v srdce stále rodí,
svět požírá vlastní proroky.
Zas dali Boha do muzea,
jiného vzývají, Dia či Zea,
proč lépe věřit ve smrt navěky?
Jak do Božího ráje,
když cesta zarostlá je?
Kdo jen dá ti oči,
co vidí Boží slávu,
někdo chtěl ať zem se točí,
ať máme hezkej svět.
