Text
1. Jednou takhle po ránu k vám příjde malej kluk,
o tom, odkud je a co chce, neřek ani muk
a povídá, svítá,
že prý slunce vychází, aby pohladilo svět,
s radostí se otvírá na louce každý květ,
nový den vítá.
Bez světla jim z tváří vyhasnou (vyhasnou)
barvy, z kterých zbývá stín, hm
tohle přece dávno v trávě každá kytka ví.
2. S ránem znovu rodí se v lese každý strom,
že nový život probouzí se, volá z dálky zvon,
celá zem zpívá,
jen člověk jak by nechápal, že novou šanci má,
narodit se znovu s dnem, co Pán mu ještě dá,
jó, tak to bývá.
A jak se lidi z dálky poznají,
i když se jim tak říkává,
podle toho, jaký je, či podle toho jak kdo vypadá.
3. Jednou takhle po ránu se ozve tichý hlas,
že jak ty kytky na louce, tak právě každý z nás
ať světlo chválí,
že přišlo, aby rozhnalo srdce zatmění,
a slibuje, že naši špatnost v dobré promění,
i když to pálí.
Tak nezbývá než vstát a otevřít,
a nechat uvnitř chvíli hřát,
možná se pak můžem s každým ránem
taky světkem stát.
