Text
1. Někdy se zdá, že svět
je klecí, ty křídla máš
létat, jak sám chceš,
uvidět v dálce květ
a cítit, jak přistáváš,
omámen vůní jdeš.
2. To když se zdá, že svět
je klecí, ty zůstáváš
za mříží, zaslechneš,
že stačí si přivonět
a v zrcadle poznáváš, jak
život se mění hned.
R: Nadějí, nadějí, nadějí, nadějí
mít v obětí svém celou zem,
a když cítí radost, tak zpívat,
být spoutaný hrou se sluncem
a jak pramen přetékat.
Nadějí, nadějí, nadějí, nadějí.
3. Možná se zdá, že svět
byl klecí, teď volnost máš
do mraků vyletět
a tam někde v hloubce snů
hnízdo své zanecháš,
snad někdy se vrátí zpět kdo ví?
(R:)
